Je naprosto úžasné od Muzea čokolády a Čokoládovny Lidka v Kutné Hoře, že se rozhodli realizovat prvorepublikovou procházku spojenou s degustací proslulé čokolády Lidka. Pan spolumajitel Čokoládovny Lidka pan továrník Koukol v obleku s vestičkou ( škoda, že už se tolik nenosí) věděl o životě ve městě, obchodu i architektuře své doby mnoho a já byla okouzlena, divila jsem se, nevěřila svým očím a dojímala se. Miluju historii i své rodné město – často jsem měla na krajíčku.
A to i v Čokoládovně, kde jsem s radostí a dojetím nad obnovenou rodinnou značkou mohla ochutnat čokoládu Lidka, která se po mnoha a mnoha letech zase vrátila domů. Užívala jsem si skvělou chuť mléčné, hořké i pro mě superhořké 100% čokolády. Jako čokoholik jsem vzala na milost i bílou čokoládu, protože bílá Lidka s pistáciemi je jednoduše úžasná.
Historie značky Lidka, stejně jako mnoha jiných úspěšných firem, které prosperovaly v první třetině 20. století, kopíruje neveselou historii Československa v dalších desetiletích. Celé československé dvacáté století je rozbuška pro moje emoce. Cvičí to se mnou mocně. Rozličuju se pravidelně nad nespravedlností běhu dějin, nad zmařenými životy, ideály a hodnotami. Tisíce a tisíce českých firem v ruinách druhé světové války a především zločinného komunistického režimu, který dorazil k zemi vše, co by se mohlo po válce zvednout z prachu.
Kdykoli čtu nebo poslouchám příběhy rodinných firem napříč dvacátým stoletím, střídá se ve mě hrdost, dojetí i vztek.
Jsem ovšem optimista tělem a duší, tak stále věřím a doufám. Miluju ty československé šikovné ručičky a hlavičky, které pracují, pomáhají a inspirují.
Tu procházku jsem si moc užila. A přestože znám Kutnou Horu jak svoje boty – ačkoli více než dvacet let tam nebydlím ( ale nemám to daleko) – měla jsem možnost vidět její zákoutí znovu a nově. Objevovat. Mnohdy jsem se nestačila divit. Nespočetněkrát jsem za svůj život šla kolem prvorepublikového – původně obchodního – domu v centru Kutné Hory. To, že jsem dosud neznala jeho zajímavou historii, mě tolik netíží. Spíše to, že jsem nikdy za svůj život nezvedla svůj zrak nad úroveň očí. Ten nápis obřími písmeny, kterých si nelze nevšimnout odkazující na podnikání prvních majitelů tohoto netypického domu je původní z dvacátých let. Po sto letech stále na svém místě. Závody Čalounické.
Pro mne je v tom symbolika několika věcí najednou. Jak málo si užíváme každý den, všímáme si svého okolí, kocháme se přírodou, kocháme se nádhernou architekturou, opravenou fasádou renesančního domu nebo prostě jen ptáčkem sedícím na semaforu….
Jak málo toho víme i o místech, kde jsme se narodili nebo žijeme celý život. Souvislosti nám unikají. Mnozí z nás neznají historii a vztahy, které se odehrávaly, než jsme se narodili. Pár desítek let a my nevíme nic. Jak naši předci, naše rodina, místní lidé – žili? Víme málo a nemůžeme se tedy poučit nebo se inspirovat.
Jako děti jsme lítaly venku každý den v širokém dalekém okolí, v dlouhých teplých prázdninových dnech o to více. Hrály jsme si například na Respu. Vždycky se tomu místu tak říkalo. Jak to vzniklo? Je mi čtyřicet dva let a teprve minulý týden jsem se to dozvěděla. Úspěšná kutnohorská textilní firma z doby první republiky.
Celé dětství jsem chodila do nevelkého obchodu s takzvaným pultovým prodejem. Když si na to vzpomínám, připadá mi, že je mi snad sto let. To už dnes neuvidíte. Základní potraviny, chleba, mléko, dva druhy sýra, mouka, nějaké sušenky, nanuky jen v úterý…. Ten pidiobchod je v mých vzpomínkách místo, které mě neskutečně stresovalo ( dnes se nad tím dojímám). Paní za pultem byla rázná. Bylo nutné chrlit na ní připravený seznam, jednu položku za druhou a paní briskně jako chobotnice zvládala vše valit na pult, ne nutně v pořadí, které jí člověk diktoval. Pamatovala si to. Tu superschopnost vyjmenovávat potraviny s kadencí kulometu jsem jako malé dítko neměla. Takže než jsem se vymáčkla, paní ztrácela trpělivost a s ní i další lidé se síťovkami ve frontě.
A pročpak tato moje osobní nervy drásající historka? To místo, ten obchod, to byl koloniál pana Roubíčka. Dispozice interiéru koloniálu nemohla být jiná než ve třicátých letech – je to tak malý prostor, že to ani jinak poskládat nemůžete. Dva schůdky, úzká výloha, dřevěné obložení. Jaký je příběh rodiny, která koloniál vedla?
Projděte se v neděli svým městem, zvedněte oči vzhůru a zajímejte se.
Děkuji za krásný zážitek Čokoládovně Lidka a Muzeu čokolády v Kutné Hoře.
Nezapomeňte si přečíst článek Čokoláda Made in Czechoslovakia a rozhovor s majitelkou Čokoládovny Lidka a Muzea čokolády Lado Bartošovou.
Fotoreportáž z prvorepublikové procházky Kutnou Horou s degustací čokolády Lidka níže 🙂