Proč MUSÍTE umět vést rozhovor?

Na rozhovoru totiž závisí váš život! Proč musím umět vést rozhovor? Ptáte se…Možná si někdo z vás myslí, že rozhovor je disciplína, kterou se zabývají moderátoři. Oni se musí naučit, jak vést rozhovor. Vytvoří si body, scénář, strukturu. Je to jejich práce. Je to tak. Ale rozhovor je taky vaše práce. Váš každodenní program.

Podle čeho posuzujete druhého člověka, obzvláště, když ho vidíte poprvé v životě?

Než otevře pusu, tak má pár vteřin na vás udělat první dojem. Jak se hýbe, co oči, výraz, řeč těla, sahá si do vlasů, ošívá se, dělá nějaké zvláštní grimasy…Dobře. To vše na vás působí. Ale v okamžiku, kdy z něj začnou vycházet slova, to už je jiná káva. Přichází na scénu rozhovor.

Rozhovor je tu s vámi každý den, každou hodinu. Váš život na něm závisí. A to většinu vašeho života. Vše, co se ve vašem životě odehrává, stojí na rozhovoru. Jdete na pracovní pohovor? Tak tam na něm záleží více než obvykle. Jdete se poprvé představit k budoucímu tchánovi a tchyni? No, tak tam snad ještě víc. Sledujete média, politické debaty? Vytváříte si pak obrázek o tom a tom politikovi. Posloucháte podcasty a rozhovory se zajímavými lidmi? Jdete do školy řešit s učitelem vaše dítě? Jdete na úřad cosi vyřídit? Co je to? Copak se to tam děje?

 Rozhovor, dámy a pánové.

 Je to osud vašeho života. Je to náplň vašeho života. Pokud tedy nepatříte k jednomu promile lidí, kteří žijí o samotě v šumavských hvozdech a člověka potkají jednou za rok.

Chtěl bych Tě pozvat na rande…

Jakpak jste se seznámili s vaší partnerem/partnerkou? Asi jste spolu svorně celé rande jen nemlčeli, že ne? Na základě rozhovoru zjistíte, jestli vám on nebo ona va nebo neva. Na zdi internetové seznamky nebo z doporučení kamarádky vypadá skvěle, jenže pak v kavárně otevře pusu a ejhle. Proč mluví tak zmateně? Proč se mě ptá na takový divný otázky? Proč dělá při mluvení zvláštní pauzy, v místech je nikdo nedělá?

Bylo by to krásné, ale jen ve virtuálním světě. Rozhovor naživo ten obrázek rozbil na padrť. A pak potkáme někoho a s ním/s ní od první vteřiny rozhovor plyne lehce jako vánek. Culíte se, smějete se, doplňujete se jako hrášky v lusku. Je to nádhera. A na základě jaké platformy se tento zázrak odehrává? Je to náš po miliónté zmíněný rozhovor.

A pak, když začnete žít spolu, jsou dny, kdy spolu mlčíte. Ať už dobrovolně a ve smíru nebo po hádce a v tiché domácnosti. Pak přijde i chvíle, kdy spolu vedete rozhovor. Jsou páry, které nedělají nic jiného. A takové rozhovory určují, jaký je jejich vztah, jak je vidí jejich děti, jak na základě rozhovoru se rodiče k sobě chovají, jaký mají vztah k ostatním lidem… Jestli na sebe ječí nebo v klidu rozmlouvají, jaká slova volí.

Co vám zbyde, až budete staří a nemocní?

Po prvotní zamilovanosti, neřku-li po deseti, dvaceti, třiceti letech vztahu, vám zůstane, CO?

Jedna z mála věcí, kterou můžete společně sdílet, je právě rozhovor. Pokud ho po mnoha společných letech nemáte, nemáte nic. Pokud spolu za celý den, týden, měsíc, půlrok neprohodíte jediné slovo, nemáte, proč spolu být.

Dokážete po deseti, dvaceti nebo padesáti letech vztahu, spolu vést skutečný rozhovor? Opravdu si popovídat? Nejen si sdělit provozní instrukce – dones, přijdu v pět, přines, dojdu, dneska uvařím, kup, ….apod.

Milión způsobů, jak něco říci

Stejně jako je život neuvěřitelně rozmanitý a můžete ho prožívat a vnímat na bilion bilionu způsobů, to samé nám skýtá rozhovor. Rozhovor, jako každodenní součást vašeho života, nám poskytuje nekonečnou zábavu. Každou věc můžete říct tolika způsoby, a tak rozdílně! Psychologové vám dodají širokánskou paletu emocí, které při rozhovoru rozvinete, ale to není vše.

Přidejte si již zmíněné proměnné jako je řeč těla, tón hlasu, slovní zásobu, pauzy, gesta a máte nekonečný vesmír možností, jak se vyjádřit nebo něco popsat. Jako příklad nám poslouží třeba obraz. Pokud bude abstraktní, máte o zábavu postaráno. Já jej popíšu stoprocentně jinak než vy nebo moje kamarádka, která tento typ umění nesnáší. A opět jsme u toho, že daný popis díla, o mě i o vás hodně vypoví.

Na základě toho, co z vás jde, vás hodnotí i vaše okolí. Někdo je tichá myška, někdo plachá laň, někdo brepta, užvaněný bonviván, někdo je za každou cenu dominantní, rád se poslouchá, někdo nezavře pusu, nenechá druhého domluvit, skáče ostatním do řeči. … Vybavíte si někoho, kdo je považován za skvělého rétora? Mluví tak, že druhého vždy uzemní a přibije do židle, aniž by se ten zmohl na slovo. Díky této své schopnosti, je automaticky mnohými považován za mimořádně inteligentního, neřku-li moudrého člověka. Často nezávisle na tom, co ten člověk říká. Takovou sílu má vyřčené slovo.

Proč neumíme dobře mluvit?

Existuje mnoho teorií i názorů, proč my Češi stále neumíme, až na výjimky, mluvit a vést dobře rozhovor. Když budeme generalizovat, může za to naše slovanská holubičí plachá povaha? Proč nám to nejde jako všeobjímajícím, vždy pozitivně naladěným Američanům, připraveným s kýmkoli a kdykoli zabřednout v hovor?

Pár jsem jich v životě potkala a i když jsme se viděli poprvé v životě, v prvních pár minutách ve mně každý z nich vzbudil dojem, že : za prvé – jsem nejúžasnější člověk na světě, mám nesmírně zajímavou práci, skvělou rodinu a žiju v nejlepší zemi na světě a za druhé: že jsme nejlepší přátelé, dostala jsem okamžitě pozvání do jejich domu v Los Angeles, můžu prý přijet s celou svoji rodinou, kdykoli… Byla jsem okouzlena.

Tuto zkušenost jsem poprvé zažila zhruba před patnácti lety. Teď už více zocelena životem a množstvím různých typů lidí, které jsem potkala, takové situace beru více s rezervou, ale i tak… takové vedení rozhovoru je jaksi jiné než jaké je obvyklé v našich končinách.

Někdo naši neschopnost vést rozhovor a argumentovat, spojuje s životem v komunismu. Moc nemluvte, spíš mlčte, hlavně, když si myslíte něco jiného, než co je na nástěnce ve škole, na schůzi nebo v televizi. Mám za to, že je to vidět ještě na lidech, kteří komunistické zlo zažili ještě alespoň jako teenageři. Generace dnešních čtyřicátníků a starších jsou tak nějak obecně více či méně stydlivější než ti mladší a dravější.

 Já ráda mluvím, ale s tím, s kým chci a kdy chci a o čem chci, mnohdy ráda mlčím, ale obecně dravec nejsem, spíš stydlín.

Co vše lze rozhovorem vyjádřit?

To, že na světě jste, kde jste,  co děláte a jací lidé jsou kolem vás, závisí taky na tom, co říkáte.

Rozhovor je dar. Můžete jím někoho rozesmát, rozbrečet, urazit, pomoct, ublížit, utěšit, poradit, poučit, naštvat…

Škála je nekonečná. Je to síla.

Není jiný obor v lidském počínání, který by měl tolik síly v tolika rozličných oblastech.

Rozhovor je tedy zásadní pro váš život. Jak ho vedete vy? Jak vám to jde?

Zamyslete se…

• Vyjádřete kompliment, chvalte a myslete to upřímně. Prolomíte ledy a uděláte skvělý dojem.

• Ptejte se na vhodné otázky, ideálně tzv. otevřené ( nelze na ně jen odpovědět jen ANO,NE).

• Naučte se aktivně naslouchat. 

• Přiznejte neznalost –  nebuďte chytří jak rádio. Chytrolíny nemá nikdo rád.

• Zajímejte o druhé a najděte společné téma. 

• Nemusíte se nutit do rozhovoru, pokud jste introvert nebo se vám prostě nechce. Nemusíte pořád žvanit.

• Pokud to téma dovolí, usmívejte se.

• Omezte vatu a neodbočujte příliš od tématu.

• Naučte se ukončit konverzaci ve správný čas.

• Mluvte nahlas a zřetelně, jasně a srozumitelně. 

• Hlídejte si svou řeč těla, obzvláště správný oční kontakt.

• Buďte hrdina dne, na semináři se přihlaste o slovo a položte otázku.

Díky za přečtení tohoto článku a pokud mi chcete něco říci, jen do toho!

Inspirativní dny přeje