Poslyšte příběh, kde klobouk hraje hlavní roli. Nicméně, jde tu i o vášeň, lásku a tradice. Kloboučnice Marie svou práci miluje. Inspirujte se…
Když vstoupíte do budovy bývalé fary na náměstí v Lednici a přiblížíte se ke vstupu do muzea Jak se žilo za tatíčka Masaryka, ihned zaslechnete hudbu, která vás přenese do kavárny Slavia třicátých let. Ty táhlé tóny, zcela nezaměnitelná dikce a barva hlasu. Aaach! To entrée způsobilo, že se mi na obličeji udělal rohlík od ucha k uchu, který tam zůstal po celou dobu návštěvy muzea.
Majitelka muzea, kloboučnice, organizátorka prvorepublikových módních přehlídek a milovnice té doby Marie Létalová je úžasná a inspirativní žena. To, že miluje svoji práci a je její vášní, poznáte v první vteřině. Vypadá totiž, jakoby vypadla z titulní strany časopisu pro ženy a dívky z roku 1936. Šaty, boty na klínku, brož a klobouček. Úplně vidíte, jak sedí v kavárně na tonetce, čte si Hvězdu, upraví si klobouček, upije se svého šálku a začervená se, když jde kolem gentleman, který ji pozdraví pozvednutím klobouku.
Pro mě staromilce je její muzeum kouzelné místo. Je tu toho mnoho k vidění. Široká škála prvorepublikové módy od plavek, spodního prádla, přes šaty, klobouky, boty a moře doplňků. Předměty domácí potřeby nebo drobný nábytek, který si pamatuji od prababičky ze slavnostního pokoje. Okouzlující byl pro mě plně vybavený kosmetický stolek se spoustou propriet pro dámy včetně úžasného flakonu na parfém s pumpičkou a střapcem.
Chcete se projít uličkou z filmu z třicátých let? Neváhejte a navštivte toto místo. Zastavíte se v trafice pro noviny, v kavárně na kávu, u obuvníka vyzvednout opravené boty, v kadeřnictví a nakonec zajdete i do kina. Četnické stanici je obvykle radno se vyhnout, ale jako expozice muzea vás přívětivě zve dál.
Maruška nosí převážně šaty, kalhoty skoro nikdy, klobouky každý den. Dnes někdo i do města nosí kombinaci tenisky, tepláky a péřovka. V takovém outfitu ji nepotkáte. Pro mnoho lidí jsou její klobouky něco tak neobvyklého, že si nedokáží představit, že by v klobouku vyšli na ulici. Líbí se jim, asi by ho i chtěli, ale nedokáží se vyrovnat s takovou – na dnešní dobu – extravagancí a hlavně pozorností lidí kolem. S tím Maruška nemá problém – klobouky miluje a naopak si připadá nesvá, pokud si klobouk nevezme.
Moje hlava je obří. Taky mám k tomu hodně vlasů. Takovou tu hustou hřívu. Každá kadeřnice se vždy diví a nechápe. Říkám jim: Tak to Vám přivedu moji tetu, moji sestru, moji dceru apod. U nás se to dědí. Ovšem má to i své nedostatky. Například když si chcete koupit klobouk.
Když mi bylo asi patnáct, potřebovala jsem na letní tábor slamák – byl to úkol pro všechny. Budeme slamákový oddíl. Zašla jsem tedy do obchodu s klobouky. Opravdu čtete dobře – i na našem malém městě bylo v minulém století kloboučnictví.
Ať jsem si dala moji největší hlavu ve Středočeském kraji cokoli, vždy to dopadlo stejně. Klobouk mi zůstal trčet na šošolce hlavy a dál nemohl. Já na paní: A nemáte nějakou větší velikost? Paní na mě s neskrývaným údivem: To je největší velikost, která se vyrábí!
Takže po zhruba takových dvaceti až pětadvaceti letech, kdy jsem potřebovala čas se se svým hendikepem vyrovnat, nastal moment, kdy jsem si i já tu a tam si na hlavu něco dala. Pravděpodobně to byla i otázka času, získání jakéhosi životního nadhledu a věku, kdy už vás nemůže nic rozházet. Pokrývka hlavy to ale musí to být vždy z materiálu dost poddajného, měkkého či pružného, aby se na moji hlavu vešla. Takže si občas vezmu do divadla čelenku a la třicátá léta, z oblasti pokrývek hlavy nosím baret nebo bekovku.
U Marie Létalové v Modiství jsem si vyzkoušela poměrně dost klobouků. Vyrábí je sama, ručně a jsou opravdu úžasné. Tam jsem si uvědomila, po desetiletích svého bezkloboukového temna, že neexistují jen klasické klobouky, tak jak si klobouk na první dobrou představíte – s pevnou kulatou střechou či korpusem. Je jich mnoho druhů a mnoho z nich se dá nosit i na obří hlavě velmi lehce, protože jsou širší, nosí se jen na straně nebo temeni hlavy apod.
A ty fascinátory, které Marie vyrábí! To je prostě nádhera. Nechce se někdo vdávat a pozvat mě na svatbu? Měla bych perfektní příležitost si takový fascinátor pořídit a hlavně ho použít. Pro běžné denní nošení je takový velký a výrazný fascinátor v současné době jen opravdu pro odvážné dámy.
Rozhovor s Marií Létalovou bude zveřejněn 13.10.❤
Modistka Maruška, aby podpořila svou vášeň, vystudovala již jako dospělá osoba, učební obor modistka-kloboučnice. Jistě asi tušíte, že klasická třída o pětadvaceti i více žácích to nebyla. Byly dvě, posléze se přidaly další dvě dámy. Toť vše. Letos se obor už neotevřel. Pro nezájem.
Nechci tu fňukat a stěžovat si, ale i tak si nemůžu pomoct. Jako staromilce, moc mrzí, že sousloví mizející řemeslo už se bohužel zabydlelo v našem slovníku nebo že jsou obory, v nichž existuje jen jeden člověk v republice, který se mu věnuje.
Nedávno jsem viděla v Toulavé kameře doškaře a šindeláře. Neuvěřitelné. Práce s přírodními materiály, které střechu chrání po desetiletí. U těch šindelů ze dřeva bych to pochopila, ale došky ze slámy?! Jak to může tak skvěle a efektivně fungovat? Užasné.
Přestože všichni si při vzpomínce na časy první republiky posteskneme – no jo, to byla ještě poctivá ruční práce, tak přesto mnohokrát podlehneme rychloobrátkovým botám za dvě stovky, které se za tři měsíce prošoupají nebo rozlepí a tričku za stovku, které za dva měsíce ztratí tvar i barvu.
Kdo čte moje články ví, že jsem nevyléčitelný optimista a snílek. Dojímám se proto i nad záblesky naděje, že některá řemesla snad nezmizí úplně.
Když slyším, že tam někdo vyvolává fotky v černé komoře, jinde někdo tiskne pomocí hlubotisku, vypaluje keramiku v peci na dřevo, vyučí se kominíkem, někdo organizuje mezinárodní sraz mistrů kolářských a kočárnických řemesel, kde se sejdou i kováři, čalouníci, sedláři a lampáři, někdo se živí jako podkovář, věnuje se modrotisku a jiný z toho šije oblečení, někdo dělá krajky. Pokud ještě zachytím informaci, že ten daný člověk to naučil svého syna a učí to vnuka, uroním skoro slzu.
Pan Jaroslav Sucháček ze Lhoty u Vsetína, který je jediným výrobcem kamenných brousků, říká: „Chodí ke mně lidi, kteří si u mě koupili před třiceti lety brousek a pořád jim slouží.“ Není to právě to zlaté dno, po kterém tak pláčeme? Je. Ale záleží jen na naší volbě, kam zaměříme svou pozornost a jak investujeme své peníze.
Tak, ať se daří, přátelé.
Krásný den plný inspirace
Klára❤
P.S.: U Marie jsem si objednala klobouk na míru. Moc se na něj těším. Ještě víc, až ho budu nosit. Sledujte blog a Facebook – bude tam❤
Toto není on, ale taky nádherný❤